Luděk Hulán

Luděk Hulán patřil k onomu druhu nadšenců, kteří pro předmět svého nadšení
planou láskou neuhasitelnou, nikdy plně neuspokojitelnou, ale snad právě
proto i neobyčejně vynalézavou. Ročník 1929, o sedm let mladší než Karel
Krautgartner a o dva roky starší než Karel Velebný, byl příslušníkem generace, které jazz
učaroval ve válečných letech, ještě v podobě swingu, ale záhy nato už
nastupujícího bopu. Pro hudbu opustil Hulán v septimě michelské gymnázium,
v osmnácti letech už vedl amatérský soubor Hootie Club, který získal druhé
místo v soutěži pořádané Gramoklubem.

Prošel (mimo jiné) soubory Arnošta Kavky,
Ladislava Habarta nebo Gustava Broma, byl však také jedním ze zakládajících
členů Studia 5, pionýrské skupiny, která u nás programově vytvořila tradici
moderního jazzu jako svébytného druhu umění. S ní přešel roku 1960 do nově
zřízeného Tanečního orchestru československého rozhlasu, který řídil Karel
Krautgartner. Studio 5 - s Hulánem a Velebným - bylo souborem dvou vůdčích
osobností. Ty sice dobře spolupracovaly a kamarádsky spolu vycházely, ale
přece jen tíhly každá trochu jinam: Velebný k systematické, hloubavější
sféře a Hulán k bezprostřednější, spontánní, žhavé muzice. Když došlo k
zákonitě nutnému rozchodu, vytvořil si Hulán své Jazzové trio, pro které
objevil tehdy mladičký talent, pianistu Rudolfa Rokla a poté Jazzové studio,
s nímž napsal další kapitolu českého moderního jazzu, korespondující s
Velebného SHQ. Hulán se tu uplatnil také autorsky
a jeho suity s programovými názvy vyjadřovaly ostré profilované pocity a
nálady.

Pak přišel srpen 1968. Hulán odešel s rodinou do Švýcarska v naději, že ji
tam uživí jazzem. Naděje se nevyplnily a po umývaní železničních vagónů se
Hulán vrátil. Manželka a dcera zůstaly ve Švýcarsku. Po návratu mu dveře
oficiálních institucí byly zavřeny: do TOČRu se vrátit nemohl. Ale Hulán
nepatřil k těm, kdo rezignují. Roku 1972 měl už nový vlastní soubor, nazvaný
s hulánovskou poetikou Jazz Sanatorium. Charakterizoval jej jako spolek
vzájemně se podporujících, ale i někdy odporujících si hudebníků spřízněných
duši. Podle svého hesla Radosti z hudby ku zdraví duše viděl Hulán v jazzu
nezbytný prostředek duševní hygieny, bez něhož si život nedovedl představit.
K jeho partnerům v Jazz Sanatoriu patřili například tenorsaxofonisté Eugen
Jegorov nebo Svatobor Macák, pianista Zdeněk Kalhous, kytarista Antonín
Viktora, a od roku 1975 Jana Koubkova, pro níž tento soubor znamenal start k
sólové jazzové kariéře.

Hulánův přínos nespočíval v efektní technické virtuozitě, ale především ve
strhujícím swingu, drivu a nakažlivém muzikantském odpichu. Proto byl často
zván k nahrávkám se zahraničními hosty, kterým právě takový způsob doprovodu
vyhovoval - ať už šlo o hudebníky, orientované na tradici (Albert Nicholas)
nebo na moderní výraz (Tony Scott). Impuls jeho tvořivých sil se přeléval i
do scatového zpěvu a ve své době byl považován vlastně za jediného zástupce
mužského jazzového vokálního projevu. Nešlo však jen o aktivní muzikantství:
Luděk Hulán překypoval také aktivitou organizační a jeho nadšenectví hledalo
stále nové možnosti, jak jeho milované hudbě získat širší platformu. Už na
počátku padesátých let, kdy se improvizovaný jazz hrával často jen v
soukromém prostředí "za zavřenými dveřmi", patřil k organizátorům nočních
jam sessions po zavírací hodině ve smíchovském Urban Grillu. Společný
poslech jazzových nahrávek přenesl pak i do bytu svých rodičů na Spořilově;
jeho "Bopton" byl vlastně speciálně jazzovým Divadlem hudby pro okruh
spolehlivých zasvěcenců. Na počátku 70. let se mu podařilo natočit pro ČT
pětidílný cyklus Jazzový herbář, mapující naši tehdejší jazzovou scénu. Do
dnešního dne je to vlastně nejrozsáhlejší dokument o českém jazzu, jaký kdy
ČT nahrála. Hledal stále nové způsoby, jak jazzovou hudbu začlenit i do
komplexu společenského vyžití. Patřil k průkopníkům spojování jazzu se
současnou poezií; pro své pořady Jazz-Film-Forum si vypůjčoval filmy na
americké ambasádě, kam se jiní báli přijít. (neměl pas, takže už mu vlastně
nic nemohli sebrat, vzpomíná Svatobor Macák.) Jako od přírody hravý a
soutěživý typ vymýšlel stále nové kvízy a soutěže pro své pořady s
obecenstvem. Kontakt s posluchači pro svou práci potřeboval - bez něho by hudba nemohla byt právě oním vysněným prostředkem duševní hygieny. Takový přetlak aktivity za
podmínek, přinášejících neustalá omezení má ovšem i svá rizika. S těmi se
Luděk Hulán vyrovnat nedokázal.

Zemřel 22. února 1979, když pod vlivem alkoholu a prášků tišících bolest
podlehl úrazu na cestě domů. Ale dědictví, které po sobě zanechal, překypuje
zdravým fandovstvím, radostí, chutí do života a činorodostí, jaké jsou i
dnes vzácným kořením.


Lubomír Dorůžka