Charles Lloyd, Billy Higgins Which Way Is East
Charles Lloyd - tenor & alto saxofones, bass, alto & C flutes, piano, taragato, Tibetan oboe,
percussion, maracas, voice

Billy Higgins - drums, guitar, guimbri, Syrian`one string`, Senegalese, Guinean and Indian
hand drums, Juno`s wood box, percussion, voice

Tráva se jemně pohupuje ve větru. Za ní zvolna a klidně omývá břehy Pacifický oceán. Santa Barbara v posledních záblescích denního světla. Dva muži jdou po břehu a o chvíli později usedají na židle v obývacím pokoji Lloydova domu před žhavým krbem. „Máme kořeny hluboko ve staré tradici“, říká Charles Lloyd. Thelonius Monk, John Coltrane, Hank Mobley, Kenny Dorham… Všechny je jmenuje Billy Higgins. Velká jména, s nimiž kdysi hrál. Pochopitelně k nim přičítá Charlese Lloyda. „Všechno, co oni chtěli vyjádřit, celý ten krám se vším všudy je teď Tvůj“, říká. „To musí pokračovat dál.“

Lednový týden roku 2001. Obývací pokoj plný hudebních nástrojů. Saxofon připraven na stojanu. Jednoduchá bicí souprava, ne víc než dva činely, pár bubnů, stojanů, všehovšudy pár kousků. Pracovní prostor Billyho Higginse. „V podstatě to nebyla žádná schůzka“, vzpomíná Lloyd, „spíš návštěva, kterou jsme dlouho předtím plánovali. V roce 1997 jsme podnikli s Billym tři koncerty ve dvou. Dobře jsem věděl, že by chtěl v tomto duchu pokračovat. Po turné na přelomu 2000/01 se jeho zdravotní stav dramaticky zhoršil. Zavolal tenkrát Dorothy a požádal ji o setkání. V lednu 2001 přijel do mého domu v Montecito se všemi nástroji, které pobral. Rozbalili jsme to v obýváku. Půjčil jsem si starý analogový dvoustopý magnetofon a Dorothy s námi trávila každé odpoledne. Atmosféra těch dnů byla jedinečná: totálně uvolněná, zcela osobní. Hluboce intimní konverzace v kruhu starých přátel.“

Skutečně se hudba line z disku v ryzím, původním stavu a evokuje čistý, přirozený proces. Pracovní sezení s intimní atmosférou jako samozřejmou součástí. Přitom zrcadlí tak odlišné, ale prolínající se styly. Lloyd uchopí saxofon, už ne výhradně tenor, ale konečně altsaxofon; přemístí se za piano, sáhne po flétně a tibetském hoboji. Higgins kouzlí rytmus na senegalských a indických bubíncích, později i na dřevěné krabici – v moci jeho rukou se vše mění na hudební nástroj. Zpívá, v doprovodu kytary a guimbri, severoafrického strunného nástroje, a jeho hlas je proměnou a přirozeným vytanutím muzikálnosti v jeho nitru. Střídá jazyky. Z arabštiny do portugalštiny – trochu to zní jako Milton Nascimento, trochu jako Joao Gilberto. Velmi zvláštní intermezzo. A znovu návrat k ryzímu jazzu: swingující a tančící tempo s příměsí altsaxofonu. Free Flow, krátké a rychlé změny. Žádná meditace, jak nás navykli zvukoví fetišisti, tady je Lloydem někdo úplně jiný.

Higgins už je tou dobou těžce nemocen, ale jeho hra to neprozrazuje. Letmý akcent na činely. Pár doteků. Za ním se lákavě pootevírá velké okno s panoramatickým výhledem. Lloydovo bydliště leží na skále přímo na břehu oceánu. Jeden pohled na hladinu. Lloyd stojí v místnosti, saxofon na rtech, po jeho boku černé křídlo. Dohrají a Higgins se zvedá, pomalu, lámaně. O čtyři měsíce později umírá.

Po celou dobu jeho hudebního života se k němu scházely v podobě darů od obdivovatelů a fanoušků nástroje vzdálených hudebních kultur a on na všechny hrál. Nebyl prostým bubeníkem, byl prosycen melodiemi, měl celoplošný záběr. Snad proto jsou jeho bicí tak nakaženy hudbou, nejsou strojem na rytmus. „Billy soustředil ve své hře všechnu radost a lásku. Dokázal povznést, byl pramenem nuancí a swing v jeho podání rušil zemskou tíži“, vzpomíná dnes Lloyd. „Na jedné straně byl ztělesněním pevné jazzové tradice, na druhé vstřebávala jeho hra prvky a rytmy ze všech koutů světa. To ho těšilo na poslední nahrávce nejvíc, že jsme byli v mžiku v Senegalu, za moment v New Yorku a pak třeba na poušti“. Výsledkem je konglomerát stylů a současně silný destilát krásy, výrazovosti a umění koncentrace.

Oba ušli dlouhou cestu. Lloyd, narozený 1938 v Memphisu, Tennessee, má irské, africké, mongolské a indiánské předky. Matka se o malého kluka moc nestarala. Dědeček byl pro něj první příležitostí k navázání hlubokého vztahu. Už jako malý chce hrát na saxofon a to jsou mu tři. Později sní o Billie Holidayové, chce ji za ženu. A chce ji chránit. Vlastně chce být zpěvák. Ale neumí zpívat. V devíti dostává darem altsaxofon. Od té chvíle dům přetéká hudbou a matka pronajímá pokoj náhodně projíždějícím jazzovým veličinám. Zastavuje se Lionel Hampton, na čas u nich bydlí Quincy Jones. Po večerech hltá Charles hektické melodie Charlieho Parkera a zkouší je imitovat. Takový to byl začátek.


Dnes je Lloyd svým tónem po uplynulých desetiletích proslulý. Pro svůj čistý nástup s měkkým jádrem, pro schopnost tvořit hluboký tón v místech, kde se láme a kde je křehký. Pro umění chvíli jej pozdržet, než se přemění a uvolní v hřejivém spektru. Nechá se navádět lidským hlasem a jednoduchá píseň je mu měřítkem stupně hudební pravdy a upřímnosti. V jeho životě i kariéře jsou mosty i propasti, ups and downs, nevyjímaje pokusy zasvětit život esoterické sféře. Zvlášť v období začátku 70. let, kdy se stáhnul po umělecky velmi úspěšné dekádě do lesů v okolí Big Sur a meditoval daleko od lidí. Ve skutečnosti to byla nouzová brzda. Lloydova kapela hrála ve Fillmore West a vystupoval s nimi Hendrix, Grateful Dead. Za pianem mladá krev Keitha Jarretta, na bicí Jack DeJohnette, kontrabas Ron McClure. Najednou už nebyli populární, byli proslulí. Nahrávky Forest Flower se prodalo přes milion kusů. 1967 se dokonce dostali do Sovětského svazu a i tam sklidili ovace. Ale v Lloydovi klíčily pochybnosti a ty pak vyústily v životní zlom.

Období, které následovalo, bývá kolportováno jako mystérium Eremitů. V každém případě to byl radikální návrat spojený s rozhodnutím přiřadit hudbě podřadnou roli. V roce 1982 zavítal náhodou do Lloydova domu mladý pianista a posadil se ke křídlu. Byl to Michel Petrucciani. Pověst o mladém talentu, který starého moudrého saxofonistu okouzlil svojí hrou, vyvedl z osamění a vrátil jej hudebnímu světu, se šířila závratnou rychlostí. Vyrazili na turné, zašli spolu do studia. Pak se ale rozhodli přestat. Vlastní návrat na sebe nechal čekat až do roku 1989, kdy zprostředkoval Steve Cloud, manažer Keitha Jarretta, kontakt s ECM. Manfred Eicher pozval Lloyda k nahrávání do Rainbow Studia v Oslo. Piano Bobo Stenson, kontrabas Palle Danielsson, bicí Jon Christensen. Bez jakýchkoli příprav se zrodilo album Fish Out Of Water (ECM 1398) jako první z celé dlouhé řady titulů. Dodnes patří k Lloydovým nejkrásnějším nahrávkám.

Vypadá to, že má zálibu v pianistech a vždy si uměl vybrat ty nejlepší z nich. V jeho minulosti se zdají účinkovat obzvlášť „cantabile“. To platilo o Bobo Stensonovi a momentálně se to týká Geriho Allena. Superstar Brad Mehldau a Charles Lloyd se na čas geniálně protnuli, ale výhradní teritorium v tomto prostoru si jednou pro vždy střeží Keith Jarrett.

Hudba si přivlastňuje duši a je – to je jisté – léčivou silou. Příklad: 11. září prožil Lloyd v New Yorku. Náhoda. Mohla být smrtelná. Normálně se ubytovává v jednom z hotelů ve stínu World Trade Center, ale tentokrát bydlel u přítele na West 11th Street. Ráno si udělal dlouhou procházku, aby nachytal slunce v Battery Park a po návratu, když pustil televizi viděl, jak první letoun naráží na Tower. V následující sekundě uviděl druhý útok oknem. Tentýž večer měla hrát Lloydova kapela v Blue Note. Šest vystoupení na zahájení amerického turné. Chtěl odříct všechno. Ale už na druhý den v Blue Note hráli. Publikum bylo zprvu prořídlé a první set byl plný emocí. Přesto jim chyběl vnitřní ponor, jak dnes vzpomínají. Během dalšího večera našli společný tón a byla to hodina zrození Lift Every Voice (ECM 1832/33), alba, které nese v podtextu reakci na spáchané násilí jako pokus o prolnutí s hudbou. Na CD jsou gospely Go Down Moses, Amazing Grace, Wayfaring Stranger a v závěru kostelní píseň z jihu Lift Every Voice and Sing. Prosté melodie s vysoce symbolickým nábojem. Jeho hudba má prý být jakousi nabídkou, jak říká. Na druhý den po newyorkské katastrofě podotýká v rozhovoru, že svět potřebuje dostat víc něhy.

„Big Sur byl pro mě skvělou přípravou“, vysvětluje Lloyd Higginsovi, když tak sedí spolu. „Žil jsem v lesích, hrál samé dlouhé tóny. Člověk je schopný dostat sám sebe na úroveň, kde vládne bezčasí.“ I teď hraje dlouhé tóny na flétnu, na hoboj a Higgins ťuká na ruční bubínky. Později sedá Lloyd ke křídlu a sází pár nápadů. Higgins se odmlčí; je to prostý motiv a následují další. Kosé akordy se pomalu kupí a unikají v hejnu. Poloviční improvizace, poloviční evropská avantgarda. 1956 se Lloyd věnoval kompozici, studoval u experta na Bartóka Halseyho Steva na University of Southern California. Večer co večer tam volně improvizovali s Donem Cherrym a Ornettem Colemanem a nakonec v nich zvítězil jazz.

Byly doby, kdy se Charles Llyod víc než hudbou zabýval filosofií a náboženstvím Dálného Východu. Jeho guru Sri Ramakrishna mu dal jméno „Siva“. Člověk by ho odhadoval spíš na šamana. Dnes platí v jazzu vedle svého protinožce Ornetta Colemana za nejdůležitějšího saxofonistu. Na Higginsovi si prý nejvíce cení jeho přirozené moudrosti. Když se s ním znovu sešel po všech těch letech, po všech těch náboženských studiích, zjistil, že on nabyl celé to své vědění a životní moudrost přirozenou cestou. „Když hraješ, vyvolává to ve mně tak zvláštní pocit, že to snad nikdy nepopíšu“, říká Lloyd Higginsovi. „Ale na celém světě není stejný pocit.“ – „Slyšel jsi ten tón?“, ptá se Mistr Higgins. „Kouknul jsem se ven a uviděl jsem ten tón na vodě. Odráží se v ní slunce, je to daleko, hluboko, ale já ho viděl, byl tam. Víš, co tím myslím, Akhi?“ Venku zapadá slunce, strmé břehy Montecita se rozostřují. Dva muži spolu sedí na barcelonských židlích a přístroje běží. Hudba naplňuje místnost. Charles Lloyd a Billy Higgins vypověděli o světě.

V současné době pracuje Lloyd na sólových vystoupeních, má to být tribut zesnulému. „V tomto životě jsem neměl lepšího přítele“, říká dnes. „Na všech úrovních našeho přátelství nás propojovala těžko vyslovitelná hloubka důvěry a porozumění. Každý z nás následoval jinou duchovní cestu. Billy byl muslim a já jdu cestou vendanty, ta hlásá harmonii všech náboženství. O směru našich cest nemělo smysl disputovat. Hudbou jsme chtěli udělat Zemi lepším, krásnějším místem pro život.“