INZERCEPRACE.CZ EMODELING.CZ
PŘIHLÁŠENÍ

registrovat

Recenze CD: NUO - Dixie and The Gang/Amplion Records 2007
15/4/2008 | Lucie Jandová

NUO (Nuselský Umělecký Orchestr) - Dixie and The Gang/Amplion Records 2007


Devítičlenné pražské seskupení se postaralo svým posledním albem o naprostý převrat v mých názorech na instrumentální jazzovou hudbu. Ačkoliv mě totiž poslech precizního a dokonalého jazzu v podání světových hráčských virtuosů bez zpěvů většinou „neba“, tak tohle české, skladatelsky originální a neotřelé Panoptikum mě teda opravdu „ba“. Sem tam sice mezi jedenácti originálními skladbami zazní nějaký ten vokál, ale právě profesionální hra a hlavně souhra jednotlivých nástrojů je nejsilnější stránkou alba. Autorsky se na něm podílí jak leader kapely Jakub Zitko, tak její další členové Ivan Acher, Jan Jirucha, Jiří Šimek nebo Marcel Bárta.

Recenze CD: NUO - Dixie and The Gang/Amplion Records 2007Parodie, hravost a lehkost na vás útočí nejen z vydařeného obalu CD, ale i během poslechu písní. Krátká úvodní skladba „Panoptikum jede“ je cosi jako karikatura amatérské vesnické dechovky. Vůbec ale nenastiňuje to, co přijde po ní. Svižné rytmy, lehké a zdánlivě spontánní melodie se střídají s vážnějšími, melancholickými pasážemi. Bohatý, ale vyvážený zvuk. (Podivuhodné je, jak může znít tolik nástrojů najednou, aniž by některý zanikal nebo pouze doprovázel - NUO umí hrát tak, že se každý hudebník drží jakéhosi volného rámce, ale zároveň si hraje něco svého a originálního. Přitom to dohromady nezní přeplácaně. Naopak je zábavné, jak se každou chvíli objeví něco nečekaného - zvláštní zvuk nebo vyhrávka.) Tradičnější pasáže jsou místy „narušeny“ robotickým pípáním nebo drzým zavřískáním trubky, kosmickými zvuky, a občas na vás dokonce promluví počítačový hlas nějakého toho „aliena“. Tempo se mění i během písní z rychlejšího na pomalé, ale působí to přirozeně.

Z jednotlivých skladeb mě zaujala hlavně fantastická a veselá dvojka „Dixie“ Jakuba Zitka, pochválila bych i prostší a méně propracovanou sedmičku „Orbit folk“, která vykompenzuje místy až šílenou barevnost z první poloviny desky, a to je pro posluchače uvolňující. Jediný vroubek má u mě v pořadí osmá píseň „Honolulu-Bucuresti“ – podivná mixáž dechovky a různých prvků world music. Zde už to podle mě s rozmanitostí kapela trochu přehnala. Mění se po chvilkách jak melodie, tak styl, zde se mi to zdá ale nezdařilé, posluchač se ve skladbě „ztrácí“ a neposlouchá se to hezky. Album uzavírá opět vtipná odrhovačka „Panoptikum jede pryč“.
To, co spojuje všechny písně, je fantazie a absence klišé. Díky profesionalitě hudebníků a perfektně zvládnuté hře na nástroje působí skladby vždy přirozeně a spontánně. Přestože jde o hudbu dělanou spíše „hlavou“ než sentimentem, dokáže vás vtáhnout a podnítit vaši představivost. Abych na konec nezapomněla na neméně důležité pozitivum alba - skladby jsou dlouhé tak akorát. Mají tu správnou délku, aby si je člověk užil a nezačaly ho nudit, právě jako se mi to často stává i u těch „nejlepších“ jazzových hudebníků.


Lucie Jandová

[Zpět na přehled článků v rubrice recenze alb.]