INZERCEPRACE.CZ EMODELING.CZ
PŘIHLÁŠENÍ

registrovat

Ondřej Pivec - rozhovor na JazzFestBrno 2013
13/5/2013 | Boris Klepal

Když se řekne "ředitel kůru", nemusí to být jen Jakub Jan Ryba nebo Leoš Janáček. Ondřej Pivec si v čekém jazzu vybudoval dobré jméno a zmizel s ním do New Yorku. Hraje tam nejen jazz, ale i rhythm and blues a gospel v místních kostelech. Na JAZZFESTBRNO přijíždí se svou formací po tříleté pauze.

Když někdo věří v hranice, stává se jejich součástí – tento citát se objevil na vašem facebookovém profilu. Jak je to s hranicemi v hudbě, kam až se dají překračovat, aby tomu publikum ještě rozumělo?
To je upřímně věc, kterou jsem se nikdy přiliš nezaobíral, protože myslím, že hudba, kterou hraju, byla pro lidi vždy srozumitelná. Hrát komplikovanou a těžko srozumitelnou hudbu mě nikdy moc nelákalo a neoslovovalo. Já mám rád, když je publikum napojeno na to, co se děje na pódiu. Je to jako všechno ostatní v životě – oboustranná výměna energie. To ovšem není moc možné, pokud tomu, co hrajete, není rozumět, popřípadě to nikoho příliš nezajímá.

Děláte směrem k publiku sám se sebou nějaké kompromisy, uvažujete třeba jen okrajově o tom, co by se mohlo lidem líbit?
Jak jsem již řekl – hudbu, která se lidem nelíbí, nevidím důvod hrát. Není v tom pro mne žádný kompromis, prostě to tak mám rád.

Minimálně jednu hranici jste fakticky překročil, žijete v New Yorku. V čem to změnilo váš pohled na hudbu a na život vůbec?
V podstatě ve všem. Řekl bych, že jsem tak nějak dospěl. Pracovní morálka v New Yorku je na úplně jiné úrovni než u nás a troufl bych si řict i v celé Evropě. To, co tady někteří lidé umějí už ve dvaceti letech, je místy naprosto neuvěřitelné. Taky jsem pochopil, že je velmi důležité umět dobře hrát jakýkoli hudební styl. A mnohokrát jsem viděl, že to jde na takové úrovni, že máte pocit, že ten člověk hraje celý život pouze to, co ho zrovna slyšíte hrát. V osobním životě jsem, myslím, přestal dělat nesmysly.

Pracujete jako varhaník v kostelech v Harlemu a na Coney Islandu, jaká je to práce? (Musím se přiznat, že na pobožnost, kterou jsem zažil v Brooklyn Tabernacle, nemůžu zapomenout.)
A to v Brooklyn Tabernacle je kostel "smíšený" a jsou tam bohoslužby poměrně zmírněné a přizpůsobené pro lidi "z venku". Černošské bohoslužby v místech, kam nechodí turisti, jsou dost divoké a pro našince nezvyklé. Lidé místy padají na zem v transu a podobně. Já jsem se do gospelu zamiloval okamžitě a jelikož nejlepším způsobem, jak se nějaký styl hudby naučit, je žít ten způsob života, začal jsem to dělat. Samozřejmě se ze mě nestal pobožný černoch, ale jsem mezi nimi hodně a hraju pro ně v neděli a ve středu, takže jsem u zdroje toho, odkud ta hudba doopravdy vychází.

Hrajete ještě pořád v klubu Smoke? Jaké to je, začít svůj set o půl dvanácté po hlavním programu, je za takových podmínek vůbec možné zaujmout publikum?
Hraju tam pořád. Ten důvod, proč nás najali na "Late Night Set" byl, že tam stále po programu zůstává hodně lidí. Ono v New Yorku je to trochu jinak, programy často začínají kolem desáté hodiny večer. Takže problémy s návštěvností nemáme, někdy se mi ale ve středu hůř vstává.

Kapely v Americe při vystoupení neuvěřitelně dřou, jedou úplně nadoraz, v Evropě ale okamžitě poleví. Myslíte si, že větší vstřícnost místního publika vycítí, nebo o ní vědí třeba od kolegů předem?
Já jsem tady zažil koncerty, které byly naprosto "odšudlané" a naopak v ČR jsem viděl věci perfektně nazkoušené. Podle mě se to liší kapela od kapely a taky koncert od koncertu. Ono být na šnůře třeba měsíc není žádný med. A publikum je podle mého názoru rozhodně vstřícnější v USA než v Evropě. Alespoň co se jazzu týče, vždyť je to jejich národní hudba – jsou zvyklí ji poslouchat a hlavně reagovat. Toho se v ČR moc nedočkáte.

Jak se díváte z americké perspektivy na klasiky českého jazzu, E. F. Buriana, Jaroslava Ježka, ale i pozdější, třeba Luďka Hulana, Traditional Jazz Studio. Nebyl to jen český sen o tom, jak by měl jazz vypadat, mají pro vás nějaký význam?
Těmto lidem náleží velká úcta za to, že měli sílu vytrvat v neuvěřitelném úsilí o hudební osvětu. Všichni zmínění měli problémy s režimem – Burian a Ježek s nacistickým a Hulan s bolševiky – a přesto až do smrti zůstali u muziky a byli aktivní. Ježek nakonec emigroval a uchytil se v NY. Hudebně ale pro mne příliš význam nemají, je to, myslím, tak trochu jak řikáte.

Neotravují vás někdy Hammondky svou – mírně řečeno – neskladností, používáte jejich zvuk třeba i nasamplovaný v syntezátoru?
Já mám to štěstí, že téměř všude, kde hraju, Hammondy jsou. V černošském kostele to patří do základní výbavy a v klubu Smoke je také mají. Hrávám také v neděli v klubu Athur s, kde nejsou a vozím si tam digitální varhany SK1. Ty večery kvůli tomu tak trochu protrpím, ale už tam toho brzo nechám.

Rozeznáte naslepo Hammondy od syntezátorové imitace – ať už naživo nebo na nahrávce?
V jazzovém triu vždycky. V nějakém rythm & blues mixu či v popu už je to těžší, "klony" jsou už dnes na hodně vysoké úrovni. A v rocku bych řekl, je to z posluchačského hlediska celkem jedno, jde spíš o pocit muzikanta, který na varhany hraje. Samozřejmě, že blbou simulaci ale rozeznáte vždycky.

Společně s vámi vystoupí na Jazzfestu v jednom večeru The Trio of OZ s Rachel Z a Omarem Hakimem. Znáte je, jste rád, že budete hrát zrovna s nimi?
Bohužel znám jen Omara Hakima, hlavně jeho hraní s popovýma kapelama. Velmi si ho vážím, je to pro mne velká pocta.

Co rád posloucháte, pokud si vůbec něco poslechnete jen tak – je to vždy jen opravdová kvalita, nebo máte i tajnou zálibu v něčem pokleslejším (třeba v Boney M a podobně)?
Boney M skutečně ne, ale mám velmi rád americké rythm & blues a některý pop – Chaka Khan, Michaela Jacksona, Prince, Morris Day, Stevie Wondera atd. Vlastně to poslouchám radši, než současný jazz. No a hodně poslouchám gospel, Smokie Norful, James Fortune, či Kim Burrell. Nic z toho bych ovšem neoznačil za "pokleslou hudbu".

[Zpět na přehled článků v rubrice OSOBNOSTI.]